LOCHOTÍNSKÝ PARK - pohled do historie

Lochotínský park má svoji paměť, delší než 170 let. Ten příběh je veselý i nostalgicky dojemný, úsměvný i tragický. Je to příběh o poctách a příkořích, o vzestupu, slávě i nelítostných ranách, pádu a lhostejnosti. Není o člověku, je o parku.

Vznik a vývoj Lochotínského parku je neodmyslitelně spjat s ideou založení lázní, s ideou proslavit Plzeň jako město lázeňské nejen v zemi české, ale i daleko za hranicemi. Cesta byla dlouhá a trnitá, ale lidský živel je vytrvalý a houževnatý...

1. ZROD LÁZEŇSKÉ IDEY

Praotcem vidiny Plzně jako lázeňského města byl lékař Bernard Říha (1740-1794). Léčivé účinky pramene objevil v podstatě náhodou. Protože sám často churavěl, ordinoval sobě i svým pacientům mimo jiné i pití minerálních vod. Jednoho dne pak vstoupil do jeho ordinace pacient, kterého doktor Říha již dlouhou dobu bez viditelných úspěchů léčil a byl z ničeho nic zcela zdráv a dobré mysli. Brzy se vysvětilo, že jeho neduhům učinilo konec konzumování vody z jednoho pramene na Lochotíně.

Doktor Říha si hnedle vzpomněl na vyprávění svých babiček o jakémsi zázračném prameni na jižním svahu lochotínského vrchu. Nechal si zázračnou vodu přinést, podrobil ji mnoha rozborům a došel k výsledkům, které ho přesvědčily o její léčivosti. Od té doby se myšlenkou na založení lázní intenzivně zaobíral, avšak předčasná smrt mu plány překazila. Těsně před smrtí přikázal ještě vysadit kolem onoho pramene 4 stromy jako poukázání na to, že "Lochotín chová veliký poklad v sobě. Nechať potomci na blízku těchto stromů hledají a onen poklad naleznou".

Ne každý si však vyložil Říhova slova správně. Tehdejší purkmistr Emanuel David spatřoval například v Říhově odkazu upozornění na ložiska uhlí. Jiní se zase pokoušeli v okolí pramene vykopat skutečný poklad.

2. ZLATÝ ČAS LOCHOTÍNSKÉHO PARKU aneb éra Kopeckého

Správný výklad dal závěti teprve purkmistr Martin Kopecký (1777-1854). Kopecký stál v čele čilé generace 30. let 19. století, která radikálně přetvářela starou Plzeň na moderní, průmyslové velkoměsto (nechal např. zbourat středověké městské hradby). Z Kopeckého přímo čišela čistá, nezištná láska k rodnému městu, a tak usilovně přemýšlel, na čem by bylo možné založit slávu "bezbarvého" města. Tenkrát totiž nebyl v Plzni ani pivovar, ani Škodovka. A tu si Kopecký vzpomněl na závěť doktora Říhy; a protože měl s lázeňstvím v západních Čechách jisté zkušenosti, viděl právě zde, v lázeňství, velkou šanci, kterak z významem průměrné Plzně učinit světoznámé město.

Celému plánu nahrálo i to, že nejvyšší státní úředníci vyzvali všechna krajská města, aby jim zaslala návrhy a plány na své zvelebení. Ozývaly se totiž hlasy, že česká města jsou vyjma Prahy chudá po stránce výzdoby. Kopecký nemohl zaslat nic jiného, než plán na vybudování lázní s velkým lázeňským parkem (1832). 

Pak už zbývalo jediné - sehnat počáteční kapitál na realizaci lázní. Ale i s tím si houževnatý Kopecký poradil; roku 1832 založil Akciovou okrašlovací společnost, jakožto nejstarší spolek toho druhu v Čechách. Svým zapálením pro věc získal 500 akcionářů, kteří skoupili akcie po 10-ti zlatých, neboť si už začali představovat Plzeň jako druhý Karlsbad, plný bohatých, utrácivších hostů.

Ze získaného kapitálu byly zakoupeny pozemky pro jádro budoucího parku a ihned poté byla zahájena výstavba lázeňských budov - objektu pro koupele (dnešní Lochotínský pavilonek) a hotelového objektu s restaurací (zbořen při výstavbě Karlovarské třídy). Lázně byly uvedeny do provozu už r. 1834.

Plzeň a Lochotín propojila stinná alej podél dnešní Lochotínské ulice. Současně se prováděly rozsáhlé terénní a sadové úpravy dřívějších pastvin a kamenolomů na svahu Lochotína. Zvláště náročná byla úprava koryta potoka pod dnešním Lochotínským pavilonkem. Přes potok byly postaveny 3 můstky, horní 2 sloužily též k vyhlídce na vodopád. Ústředním prvkem parku se stala romantická poustevna vtesaná do sklály, kterou doplnil pamětní pískovcový sloup a drobný vodopád s vodní nádržkou vroubenou kapradinami. O něco později byl nad poustevnou vystavěn dřevěný altán, z něhož se otvíral krásný pohled na centrum Plzně. Tento altán byl r. 1883 pojmenován Chotkovo sedátko. V západní části parku byl železný hudební pavilon a vyhlídkový šnečí kopec. Poblíž se nacházela studánka, po které se dochoval jen empirový kamenný památník s nápisem Sedátko u studánky. Na východní straně sahal park původně až k výšině u pozdější porcelánky, na níž byl postaven sloupkový gloriet císařovny Karoliny. Podle dobových zvyklostí byly v parku rozmístěny různé figury, jako např. Karkulka, vlk, poustevník nebo švarný cigán.

Nad  samotným léčivým pramenem, který byl v pozdějších dobách pojmenován Kopeckého pramen, byla postavena kamenná kolonáda v pseudoklasicistním stylu. Pramen byl podchycen a využíván pro pitné kůry, jeho část pak byla převedena do lázeňské budovy, kde sloužila pro vanové koupele.

Parková zeleň byla použita jako doplněk, doladění, doprovod kompozice, nikoli plošně jako v současnosti. Dekorativně vedené vycházkové cesty lemovaly stromové aleje, které poskytovaly příjemný stín lázeňským hostům a současně umožňovaly průhledy parkem a dálkové pohledy na panorama Plzně. Nechyběly ani náročnější zahradní úpravy, jako letničkové záhony, trvalky, okrasné keře. Ty se nacházely zejména v blízkosti lázeňských budov a u jednotlivých atraktorů v parku.

Ačkoli se Kopecký usilovně snažil o propagaci lázní, původní předpoklady se nenaplnily a zájem o lochotínské lázně ze strany hostů se nezvyšoval. Tím upadl Akciový okrašlovací spolek do finanční tísně a plánované doplňkové aktivity, jako divadlo, akademie, čítárny... nemohly být realizovány. Chyběly tak i finance na údržbu parku a zvelebení jeho nehostinného okolí. Ke všemu se už od počátku objevovaly problémy s vydatností Kopeckého pramene. Pramen vydal mnohem méně vody, než by bylo záhodno pro lázeňské účely. Proto byla vyhloubena hluboká studna a do původně léčivého pramene byly svedeny i okolní, nekvalitní prameny. Výsledkem byla silně železitá voda, jejíž barva i chuť se výrazně zhoršily, léčivý účinek se vytratil.

Finanční potíže vyvrcholily v r. 1849, kdy byl akciový spolek okolnostmi donucen areál s hořkou slzou v oku prodat.

3. STŘÍBRNÝ ČAS LOCHOTÍNSKÉHO PARKU aneb éra Měšťanského pivovaru

Lázeňský areál odkoupil r. 1849 Měšťanský pivovar, který byl založen r. 1842. Za jeho mecenášský čin lze vděčit především faktu, že pivovar patřil do majetku plzeňských rodáků - lokálních patriotů. Pivovar postupně lochotínské sady rozšířil až na 71,2 ha (při založení měly cca 5 ha) a pečlivě je spravoval až do doby znárodnění v r. 1945.

2. pol. 18. stol. s sebou přinesla prudkou ekonomizaci města (nové mlýny, lihovary, papírny, hřebíkárny, Měšťanský pivovar, Škodovka..), což význam lochotínských sadů ještě více posílilo a udělalo z nich pro většinu obyvatel místo k odpočinku nejmilejší.

A v úpravách parku se pokračovalo. Roku 1892 byla vysazena známá alej Kilometrovka (tehdy Wýtvarova cesta). Kamenná kolonáda nad Kopeckého pramenem byla nahrazena dřevěným pavilonem. V místě pod Lochotínským pavilonkem byla r. 1884 odhalena busta Martina Kopeckého, kterou olemovala ozdobná mříž, později pak květinový záhon. Dřevěné lávky přes kamenné koryto nahradily železné mostky. K dosavadním lázeňským budovám byl přistaven tzv. Císařský sál, který sloužil jako koncertní a taneční prostora. Roku 1892 byl oproti Lochotínskému pavilonku vystavěn nádherný tropický skleník, později zbořen kvůli výstavbě Karlovarské třídy. Vzniklo tak uzavřené intimní nádvoříčko s mlatovým povrchem, vodním bazénkem a bohatou květinovou výsadbou v podobě ornamentálních letničkových záhonů.

Snad jediné, co lze Měšťanskému pivovaru vytknout, je nerespektování původní kompozice stromového patra. Dle dobového trendu, kterým byl lesnický způsob hospodaření, byly někdy v polovině 70. let 19. st. svahy parku hustě osázeny smrkovou monokulturou. Její následky park druhotně poznamenávají dodnes.

Postupem času se ze vzdušného parku stal smrkový les. Největší hustoty dosáhl v roce 1938. Jeho neperspektivita a celková oslabenost se ale projevila už 2 roky poté, kdy silnějsí vichřice položila přes 400 stromů, převážně smrků. Od té doby se do parku sázely vhodnější listnaté stromy a porost se udržoval jako smíšený. Stále byl však příliš hustý, a proto místo zdravých košatých stromů ovládly park zase jenom slabé, svíčkovité, spoře zavětvené porosty. Dnešní stav parku je toho dokladem.

Ač se péče pivovaru o lázeňský areál jeví takřka idilicky, nadšení pivovaru vystřídalo brzy zklamání z nesplněného očekávání. Pivovar si představoval, že se tamní restaurační objekt stane významným odbytištěm jeho lahodnémo moku, a tím i značně výdělečným podnikem. Ale Plzeňané navštěvovali toto místo hojně pouze o víkendech a svátcích. Připočteme-li k tomu velké náklady na údržbu parku a provoz lázeňských budov, očividně se stal Lochotínský park pro pivovar velkou finanční zátěží. Však se také pivovarští účetní usilovně snažili o to, aby park přešel do správy města Plzně. A město, vidouc ony obrovské náklady, snažilo se pivovar uchlácholit slovy, že pro občany města žádný mecenáš nedělá více. A tak pivovar spravoval lochotínské lázně i po dobu obou světových válek, ač měl sám existenční problémy finančního charakteru.

4. ÚPADEK LOCHOTÍNSKÉHO PARKU aneb éra socialismu

Po znárodnění Měšťanského pivovaru v letech 1945-47 přešel park do správy města. Lázeňské budovy byly užívány pro různé účely, zejména pro městský Dům pionýrů a Park kultury a oddechu, bývaly tu vánoční nadílky, májové oslavy, společenské dny pro důchodce.

Do parku byl přemístěn pomník J.K. Tyla (1951), v bývalé Kodetově zahradě vznikla botanická zahrada (1951-61), na níž navázala zahrada zoologická (1960-62).

Léta poválečná byla v lecčems velmi necitlivá. V letech 1960-64 utržil park nelítostnou ránu v podobě monumentálního kamenného amfiteátru, který se pánovitě usadil do středu historického areálu a zpřetrhal veškerou kontinuitu parku vůči Vinicím. Další ránou bylo vybudování Karlovarské třídy v r. 1979, která - s výjimkou Lochotínského pavilonku - definitivně pohřbila všechny lázeňské budovy, restauraci, Císařský sál i tropický skleník. Zanikla vyhlídková terasa, byl zasypán úsek vodoteče s horními dvěma mostky a vodopádem, zmizela fontána mezi lázněmi a skleníkem. A jako by to všechno nestačilo, Lochotínský pavilonek spoutala na jeho jižním průčelí nevzhledná betonová terasa (1989), která degraduje vzhled empírové památky dodnes.

TEĎ PARK SPÍ,

REZIGNOVANĚ SPÍ

A ČEKÁ ....